K člověku přistupuji s respektem a zájmem o něj i jeho životní příběh. Chování i prožívání vnímám jako projevy tohoto příběhu, které jsou nám někdy skryty, ale mají obrovský význam pro naše fungování. Nestačí je však odkrýt, zvědomit a pochopit, ale také bezpečně integrovat tak, abychom byli v souladu se sebou, se svými rozhodnutími, zodpovědností za ně a vlastní sebeúctou.
Oproti individuální práci s klientem se v práci s párem záběr činností násobí. Dva odlišně se vyvíjející životní příběhy, se svými posilujícími i zraňujícími etapami, se svými vědomými i nevědomými obrazy a obsahy, s navyklými a mimoděk prožívanými emočními a tělesnými reakcemi jeden na druhého, se svými způsoby jak si dodávat na odvaze, jistotě, bezpečí a stabilitě, se svými představami, očekáváními, touhami, sny, přáními a potřebami, jakým by ten druhý měl nebo mohl být. K tomu dále přispívá řada mýtů a stereotypů. Síla nevysloveného, síla romantických představ či zkušeností s jinými protějšky tvoří tak obrovský propletenec, který nám, zejména v období krize, komplikuje vzájemné napojení, porozumění a snahy o fungující vztah.
Lidská, přirozená individualita a subjektivní odlišnost se v situaci krize mění z bezpečné řeky v živel, která od sebe vzdáluje břehy téhož životního toku natolik, že už jeden druhého neslyší, ztrácí z dohledu. Padají mosty, majetek, známí, zážitky… . Nakonec dojde i na ten poslední, děti.